Uvažuji

Nic není nemožné

5. září 2016 v 21:56 | Nymeria
Stará školní slohovka, ale podle mě docela povzbuzující. Tak ať zlepší nápadu!

Nic není nemožné

Nemožné, nereálné, neuskutečnitelné... Co takové vlastně je? Osídlení jiných planet? Převtělení do banánového slimáka? Stát se britskou prezidentkou? Žít šťastný život? Z mě nepochopitelného důvodu si to mnozí lidé opravdu myslí. A v tom to nejspíše i vězí. Když si namlouváme, že je něco nemožné, opravdu to tak bude.

Pokud budu hluboce přesvědčen, že je nemožné vyléčit se z chřipky, umřu na ni. Pokud si budu myslet, že se nedostanu na vysokou školu, nedostanu se tam. Je to naše víra, která rozhoduje o tom, co je nemožné a co ne. A to, že se něco doposud nestalo, neznamená to, že se to nemůže stát v budoucnu!


Vždyť jak vznikají vynálezy a velké vědecké objevy? Někdo vezme nemožné a uskuteční to! Dnes je přece úplně normální létat do vesmíru, jíst jahody v zimě, či si změnit vzhled křivého nosu. A nikoho ani nenapadne, že by to vlastně jít nemělo! Mělo by to být nemožné, ale ono není.

Jak překonat rozchod aneb nebreč a jdi dál

2. září 2016 v 13:48 | Nymeria
Tento článek se netýká mého současného rozpoložení (od mého rozchodu uplynuly již téměř 3 roky), takže je to něco, co jsem napsala už před nějakou tou dobou a teď na to narazila... Zjistila jsem, že ačkoliv se jedná vcelku o klišé, tak mě tenhle článek nutí postavit se na nohy a něco začít dělat. Tak jsem se rozhodla o něj podělit. Třeba také někomu z vás pomůže. :))

Uvedla bych to i trochu citátem z Dr. Who: "Proč chceš být smutná?" "Pro přemýšlivé je to štěstí."
To jen, že když člověk je psychicky na dně, tak se zase sakra dobře píše, co si budeme namlouvat :D. I když jsou to občas jen "rádoby filosofické hemzy". :D


Nikdo kromě vás nikdy nepochopí, jak strašné je, když vás opustí někdo, koho milujete. Nikdo do vašeho vztahu nevidí tak, jako vy a nikdo nechápe, jaká je to pro vás ztráta. I vy sami si za pár měsíců budete říkat, jak jste mohli být z něčeho takového, jako je rozchod, špatní. A budete s lehce pohrdavým úsměvem vzpomínat na své minulé "slabošské" já. Budete si říkat: jak jsem mohl být takový? Protože už také zapomenete, jaké to bylo.

Ale v tu chvíli kdy se to stane, se vám opravdu zastaví svět a zhroutí celý vesmír. Propukne totální chaos a nic najednou nemá svůj řád a smysl. Zmítáte se v jakémsi víru pocitů strachu, bolesti a smutku. Vír se točí stále rychleji a vy se nemáte čeho chytit. Vše víří a lítá všemi směry a kde je ten pevný bod, který váš vesmír držel pohromadě? Pryč. Točí se hlava, je vám zle a máte chuť si vyrvat vlasy z hlavy. Jste zamotáni do pavučiny toho všeho a ne a ne se z ní vymotat.

Už na chvíli vypněte

30. srpna 2016 v 15:11 | Nymeria

TT: Ztraceni v pokroku


K tomuto tématu týdne bych měla tolik co říct, myšlenky mi v hlavě víří a ne a ne se nějak uspořádat, doufám, že se mi v průběhu psaní podaří je dostatečně zkrotit a vy z toho pochopíte, co se snažím sdělit. :D No jdeme na to.

Vy kdo mě ještě neznáte, byste měli vědět, že jsem velmi duchovně a přírodně založený člověk. Jistě, žiju v době pokroku a všech možných i nemožných výstřelků a neříkám, že jich nevyužívám. Ostatně jak asi píšu tento článek? Na pergamen? To samozřejmě ne. A když říkám, že jsem přírodně založená, nemyslím tím zároveň, že žiju v opuštěné chatrči uprostřed lesa (jako jeden můj nejmenovaný profesor). Podle mě je šíleně důležité najít ve všem vyváženost. Vše je o správné bilanci. Nepřehánět ani to ani to. A hlavně nezapomínat na to, že existují i jiné alternativy života, než ty, které vyznáváme my. A že bychom také občas měli vypnout všechen ten shon kolem nás a být chvíli sami se sebou.

 
 

Reklama